úterý 26. srpna 2014

Jak jsem přelezla všechny masivy okolo Grenoblu :-)

Je sobota 15 hodin odpoledne a už jsem 31 hodin na trase závodu UT4M (168km/9700m+). Právě mám za sebou téměř 9 hodin prudkého stoupání na třetí, belledonský masiv, technické úseky, suť a kamení, poslední kus cesty na Grand Colon mi kameny ujíždějí pod nohama a jejich ostré hrany cítím na ploskách na oblepených puchýřích. Poslední krok a ocitám se na vrcholu, kde se zas začíná klesat. Lehnu si do těch pár metrů měkké trávy, co tu kolem roste a rozbrečím se. Vůbec nevím proč a vůbec to neumím zastavit. Možná  strachem, že tenhle závod bude nad mé síly, možná vyčerpáním. Předbíhá nás český horolezec-běžec-biker Pavel z kratší 85km tratě, která odstartovala před 5 hodinami a podává tabletu Enervitu a kofeinovou žvýkačku. Povzbudivá slova a běží dál....pajdám taky, nevím, jak dlouho to bude trvat na další časovou bariéru, neboť neznám terén, který následuje......













Je neděle ráno, něco po osmé hodině. Jsem asi na 155.kilometru a mám nastoupaných téměř všech 10000metrů na 4 alpských masivech Vercorsu, Tailleferu, Belledonu a Chartreuse, které se tyčí kolem Grenoblu. Do cíle zbývá asi 15 kilometrů. Na kopci Rachais, ze kterého vede už jen zpevněná cesta dolů nebo po rovině až do cíle, sedí předposlední skupina dobrovolníků, mladí francouzští kluci. Usmívají se, snad radost z toho, že se konečně rozednilo a čeká nás všechny krásné slunečné ráno. "Vybrali jste si na noc pěkné místo s výhledem, kluci..." kývám směrem k bíle zářivému Mt.Blancu třpytícímu se za jejich zády. Teď už vím, že tenhle závod dokončím. Nic už mne nemůže zastavit. Po noci, kterou se mi táhly 6 hodin halucinace a kdy jsem přestala na pár posledních hodin před rozedněním rozlišovat mezi reálným a iluzorním, přichází spolu se sluníčkem ohromná úleva. A taky radost, že mám  dvě hodiny rezervy na limit. Začíná mne jen trochu mrzet, že jsem poslední jednoduchý noční úsek v blátivé cestě tak blbě prokaučovala a propadla se až na samý chvost závodního pole těch, co se udrželi na trati. Napadá mne, že bych se mohla trochu polepšit a rozbíhám se. První závodník za chvíli mizí za mými zády....pomalu dobíhám dalšího...běží mi myšlenky....Co kdybys předvedla, že taky něco umíš? Pamatuješ TDS? Jsi holka zpevněných cest a závěry Ti jdou, tak do toho. Další....začínám upadat do zvláštní euforie lovce, Vláďa mne ze zadu brzdí a směje se mi: "Nech si to až do cíle, neunavuj se zbytečně, bude horko..."....nechci ho slyšet. Zaříznu ještě toho před sebou, Babičáci by ze mne měli radost....když nějakého závodníka předběhnu, Vláďa má za úkol se mu podívat na barvu čísla: Když je žluté, je to stomílař, je-li modré, je to ten z poleviční trati, takže ten se do soupeření nepočítá......potěší ale taky.  "Pojď kámo, tohle mne fakt baví, dala jsem ti fóra v noci, ale teď seš můj!"...Působí to trochu směšně, protože v téhle části závodu už vpodstatě běžíme jen já a Vláďa....Ti, co nejsou v cíli, už v zásadě jen chodí. .....a já létám, já se vznáším, zvedám nohy, jsem jiná, jako nová, jako v transu.....už asi po 300kráté za závod slyším Bravo a Bon courage!...Francouzi jsou úžasní fanoušci a před půl jedenáctou vbíháme do parku Mistral, kde je cílová brána. Za sebou nechávám za posledních 18km 38 mužů a jednu ženu z obou kategorií.....Říkám Vláďovi: "Pojď, rozdáme si to, kdo bude první....a začínám sprintovat...posledních impozantních 100 metrů závodím se svým spolupoutníkem, se kterým jsem strávila 50 a půl hodiny na trati a občerstvovačkách a nasazuju do toho finiše všechnou, stejně jako on. Každý z nás chce vyhrát....cílový koberec ale probíháme nakonec nachlup stejně za 50:29. V cíli se vítám s organizátorem, se kterým jsem se seznámila na občerstvovačce ve Vifu a on mi se širokým úsměvem gratuluje.....dokázala jsem to! Jasně, nahrálo mi dobré počasí a možná i trochu lehčí trať než loni, ale patřím mezi 32 žen, které to v prvním a druhém ročníku zvládly. Protla jsem limit. Mám za sebou první stomílovku, stomílovku, ve které závodníci dosahují výrazně horších časů než na UTMB. Prolomila jsem dokonce prokletí koeficientu DVĚ, to znamená, že bývám v cílech za 2x delší čas než mezinárodní vítěz:-))).....

A teď hezky zpátky na start, abych vám vylíčila pár zážitků ze samotné trasy a přestala se tady dojímat nad svým prvním 100mile race.....
Start byl oproti UTMB velmi komorní, dokonce se 4minutovým zpožděním, kdo by taky ve Francii začínal včas, že? Kluky na startu jsem pobavila rtěnkou od Sisley, moc hezký jemně malinový odstín, jen jsem ji ztratila někde na konci prvního masivu, bylo vedro a často jsem si potřebovala ulevit od rozpraskaných rtů. Naštěstí jsem neztratila o mnoho cennější velkou tubu jelenního loje, který mi poradila Kristý proti odřeninám a milá Katka lekárnice ho i s vazelínou donesla den před odjezdem do práce. Kdyby holky tušily, jakou službu mi tím udělaly! Já kretén totiž nemohu být nikdy na žádný závod pečlivě připravená. Tentokrát jsem nestihla v Praze zakoupit zvolené boty a tak jsem musela Cascadie od Brookse (doporučení šampionky) dokupovat den před závodem v místním šopu. Dokoupila jsem k nim i prstové ponožky (doporučení od Kristý), ale ty mi Sam na večeři vymluvil, že jsou moc nové. Jenže mezitím jsem si všechny své ostatní ponožky nechala poslat do pytle na 85. a 125. kilometr. Nějak jsem se spletla a zapomněla, že možná by jedny měly zůstat na nohách nebo v batohu jako náhradní. Tudíž kromě těch prstových jsem už našla jen jedny zimní tlustý od Salomon a ty si s trochou pochybností k nadstávajícím 25ti stupním obula do zcela nových bot. Na třicátým kilometru už jsem nemohla sama před sebou nic zastírat. Tvořily se půchýře. Začala jsem je zuřivě mazat každou občerstvovačku. Trochu jsem tím zdržovala, ale zas běžet dalších 135km po popraskaných puchýřích jsem halt nechtěla. A co se stalo? To pečlivý další mazání mne fakt podrželo. Normálně mi žádnej z těch puchýřů na prstech nepuknul! Na sedmdesátým jsem si je tedy ještě nechala oblepit leukoplastípochybným zdravotníkem, ale myslím, že nakonec jsem pochopila, že si je raději oblepím sama, ať jen dodá materiál....přihodila jsem ještě pár svých compeedů a div se světe, jak Cascadie, tak potom Salomony mne donesly bez popraskaných bublin do cíle.

Další menší krize přišla po 55 kilometrech. Při stoupání do druhého masivu mi začalo být špatně. Dost brzo, pomyslela jsem si a nacpala do sebe s nechutí druhý vajíčko (Honzův recept na úspěch). Přestože jsem neměla chuť vůbec na nic, narvala jsem do sebe na občerstvovačce ve Vifu s hnusem pár plátků sušené šunky. Tam jsem zároveň potkala Sama, bylo mu taky špatně. Na rozdíl ode mne se však nechoval zodpovědně podle Honzových rad a nic do sebe nenacpal. Odcházel s tím, že jídlo nemůže pozřít. Taky jsem nemohla, ale nechala jsem se obskakovat organizátorem, který mi přinesl čaj, polévku a navrch to dotáhla ještě pár pomeranči. Řekla jsem si, že když tak vrhnu a nebo se to brzo poddá. Vláďa tomu moc nevěřil. Myslím, že pochyboval, že bych mohla s puchýři a nevolností byť jen vylézt na třetí masiv.....na další občerstvovačce jsem potkala znovu Sama, stále mu bylo špatně a stále nic nejedl. Já se pokusila nahodit dovnitř další šunku. Pohled na mne by asi znechutil nejednoho gurmána, jako bych jedla živé slimáky, ale vzpomněla jsem si na rady Pavlíny a kamarádů a prostě se zapřela......na další občerstvovačce už jsem Sama nepotkala, protože utekl někam dopředu a šunku už jsem nemohla ani vidět. Přeochotní dobrovolníci se mne ptali, co chci jíst. Musela jsem vypadat jak dement, neboť jsem jim odpovídala: "Nevím, nechte mi čas, já se rozmyslím." pak jsem zírala na ta rozmanitá jídla  a nakonec si otevřela vlastní krabičku se sušenkama. Slečna se ptala, proč beru vlastní zásoby, když je tu toho plno. S přiblblým pohledem jí říkám: "Protože tyhle já znám."

Přestalo mi být špatně, myslím, že to bylo zimou. Zimě jsem tedy vděčná a zároveň se blíží sestup z druhého masivu. Těším se na něj, konečně klesání. Vláďa mne varuje, prý to bude hodně příkré. No a co?...A bylo. K zemi jsem šla 6krát. Pokaždý stejnej podkluz na kamenité drti, mokrých šutrech a mokré hlíně. Neviděla jsem kromě dvou perfektních běžců nikoho, kdo by tam neujel. Bohužel to trvalo cca 6 kilometrů a ten sešup prostě neměl konce. S láskou jsem vzpomínala na bahno na CCC. Tohle bylo ještě horší, jelo to jak máslo. Na konci nás ovšem čekala převlékárna v půlce trati a já se na nové ponožky těšila jak věřící na ráj. Převlekla jsem se komplet celá a dělala, že mazání jelením lojem na všech místech mého těla v místnosti plné chlapů je ta nejpřirozenější věc na světě a že je mi šumafuk, co si o tom, kdo myslí. Další odřeniny jsem si nemohla dovolit. Pak chvilka natáhnutí na lože, ale nemohla jsem zabrat.

V 6 hodin ráno jsme se vydali stoupat na belledonský masiv. Prvních 8,7 km převýšení 1700 metrů, plazila jsem se jak troska a místy se ptala sama sebe, proč se nepřihlásím raději na nějaký běžecký a ne horolezecký závod. Kam s hůlkama, když se musíte vytáhnout za lano rukama? Chlapík dobrovolník mne ujišťuje, že za chvíli bude "plateau"....Plošina, ptám se? Opravdu plošina? Chtěla bych ho za tu dobrou zprávu obejmout, ještě, že jsem to neudělala, samozřejmě kecal. Kecali tam koneckonců všichni. Jeden mi vyprávěl na cestě plné nekončících ostrých kamenů, že za chvilku přijde louka, asi nechápal význam českého slova louka, protože tam sice rostla kolem tráva, ale kamenů tam tále bylo víc než té trávy.......se vzdáleností to mají francouzi na UT4M horší než Olaf. 3 km do občerstvovačky znamená 5 km do občerstvovačky....ale než tohle pochopíte, že to tak je bez výjimky, je už zpravidla závod u konce......
Za prvním vrcholem z 3.masivu nás začali předbíhat vítězové a vítězky z poloviční trati. Jestli jsem si předtím myslela, že po belladonských masivu se vzhledem k šutrům nedá bez holí ani chodit, natož běhat, musela jsem svůj názor při pohledu na tyhle borce značně poupravit. Pozorovat jejich běh znamenalo zůstat s otevřenou pusou přikován na místě a zapomenout na všechny své útrapy. A nejen, že ti frajeři po těch rozeklaných ostrých šutrech skákali, oni byli navíc tak zdvořilí, že když jste jim ustoupila z cesty, protože mezitím jste si mohla promyslet, kam zapíchnout hůlku, oni ještě poděkovali a povzbudili vás slovem Bravo, Bon Chance....neuvěřitelné...kluci, co bojovali o vítězství se chovali slušně k pomalým "nýmandům". Tady by vás ještě seřvali, že jste se neodsunuli při jejich předběhu dost daleko (nemyslím tím borce jako jsou Radek nebo Jirka). Holky tam byly krásný, copatý, svalnatý a opálený, prostě jak z obálky sport illustrated...všichni závodníci z kratší tratě nesmírně ohleduplní....úplně jiní než na Eigeru, kde byli nervozní, když jste je nepustili dost rychle.

Už se tady rozepisuju nějak dlouho, takže vás ušetřím dalšího postupu a půjdu rovnou k druhé noci, protože ta pro mne asi navždy zůstane neuvěřitelnou zážitkovou zkušeností. Bohužel ani na 125.km na druhé převlékárně se mi nepodařilo usnout. Ztratili jsme tam sice přes hodinu času, (budu muset příště ten pobyt na ravitaillement zracionalizovat), ale nepodařilo se mi zamhouřit ani oko. Při stoupání do 4.masivu mne toto manko dostihlo už před půlnocí. Začala jsem vidět místo bílých kamenů na cestě mozarelu, maxipsa Fíka, hlavu bílého koně Lukáše, místo pařezů přikrčenou lišku a bohužel jsem i začala usínat za chůze, přičemž se mi zdál sen, že jsem jinou běžkyní a běžím jiný závod.....výjimečně jsem se probírala u nebezpečnějších techničtějších úseků, ale v této fázi jich moc nebylo, takže jsem spala a snila téměř permanentně. Dostoupali jsme prokřehlí do malé horské chaty, kdy byla další kontrola. Pohled na spoluběžce kolem byl nelákavý. Chlapi tam spali s hlavama na stole, Vláďa mezi ně taky hodil hlavu a mně bylo líto tamnější sympatické dobrovolnice, která se v té společnosti musela cítit opuštěně a nevábně, tak jsem si s ní povídala. Dozvěděla jsem se pár info o dalším postupu a zdejší hoře a docela se nadlabala dobrých pomerančů a sladké polévky, jen ten spánkový deficit jsem nestačila napravit. Docela mi společnost bodla, neboť Vladimír už na počátku na trati zahlásil, že k stomílovce má respekt a na té, že se nemluví, tak jsem neměla s kým, než s dobrovolníky poklábosit. Vůbec závodníci kolem začali být zaražení a přestali komunikovat. Když jsem vyšla z téhle chaty, přišlo na mne spaní. Začala jsem si zpívat české dětské písničky typu Marjánko, Marjánko má, abych neusnula a nespadla ze srázu, ale brzy jsem pochopila, že to nepomůže, nýbrž přitíží. Vzápětí jsem se tedy svým vidinám poddala. Sníh, zámky, domy se sloupy. Pak technickej krpál, takže mne adrenalin vzbudil, nahoře na čtvrtém kopci zářil osvětlený Grenoble. Impozantní pohled. Proláklina, která děsí a vítr, který nepříjemně odfukuje energii. Cesta z hory končila nekonečnou blátivou cestou na předposlední kontrolu před posledním kopcem nižším než je Lysá, takže vlastně už jen lehká trasa. Ale tady jsem se rozjela úplně. Nic si nepamatuju jen svítání a ženu se psem, která mne provázela až dokonce do svítání. Bohužel nebyla živá. Cítila jsem se jak schizofrenik a stále se ptala Vladimíra, zda ji také vidí a zda vidí tuhle vesnici a tyhle auta....nic z toho neviděl. Jen mi pak vyprávěl, že jsem dělala nelogiské věci. Třeba si sedala na cestu a hledala kapesníček, pak zas nevěděla, co hledám a tak....předešel nás i pajdavej. Předešel nás prostě každej, kdo tam ještě zbyl.....a jak to skončilo? To si přečtěte na začátku.....z toho, co si pamatuju, si pamatuju, že jsem se strašně bála o limit, vizualizovala si Martina Fojtíka, jak dobíhá hrdině do cíle Andory přesně v limitu, opakovala si slova Pavlíny z posledního společného výběhu, že to prostě musím dát, protože neexistuje jiná cesta atd.......všechny tyhle vizualizace mi přinášely úlevu stejně tak jako vaše povzbuzení před závodem, které jsem si vybavovala na trati, zprávy od Jitky, Kristý i ostatních, které mi chodily, určitě Vladimírova podpora, i když byla tak tichá, ale byla stálá. beze mne by možná skončil někde o 2-3 hod dřív.......Grenoble byl parádní závod, trať byla místy krásná, místy překrásná, jindy fádní a bez zajímavostí, ale celkově organizačně parádně zvládnutá s partou neuvěřitelně ochotných, usměvavých a milých dobrovolníků a já jsem šťastná, že jsem se snad i trochu odrazila do lepších časů. Protože teď jsem fakt pyšná, že jsem tenhle závod dala i za té psychické bídy, kterou jsem si v tomhle roce v osobním životě vytvořila a která mne stála výkony na úpadku.....takže Dušane a spol. díky za podporu a fandění a ať už nám vrátěj naši starou dobrou rozvleklou dejlimajl, abych nemusela psát sem do svýho osobního skladu:-))

17 komentářů:

  1. Ty fotky!! Ach... já-chci-taky-mít-naběháno-tak-abych-mohla-vidět-pani-se-psem... (asi tak :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Na vidiny paní se psem nepotřebuješ mít naběháno. Stačí dvě noci nespat a pak se jít proběhnout do lesa. Jen při té stomílovce je to jaksi originálnější :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Karmicky mi první extrémně nespavý dítě zatím vyvažuje druhý spavý, dobrovolně si něco podobnýho udělat mě může přimět maximálně něco takovýho :-)

      Vymazat
  3. Dvě noci nespat a jít se proběhnout, to přeci Jitko běžně děláš už od Madlenčina narození, ne? Furt žádnej pes?:-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S výjimkou rostoucích stoliček jsem VŽDYCKY aspoň dvě hodiny urvala, takže postavy a zvuky jen na periferii a při otočení hlavy bylo po společnosti :-D

      Vymazat
    2. vlastně ne, beru zpět - před Sedmistovkama mi dala hodinu (rýma), to bylo žrádlo!

      Vymazat
  4. Lido, gratulace jeste jednou.. fakt moc pekny.. At se dari! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. no jo:), to bude moje prvni "dospela" evropska trasa..:).. tesim se,,
      tak tam!! 12:)

      Vymazat
  5. Blahopřeju k fantastickýmu výkonu !! Rád jsem alespoň na pár minut pomohl ... a ještě jednou - klobouk dolů a hluboká poklona.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavle, Tobě taky veliká gratulace, doufám, že se také připojíš k velké Magredi české výpravě:-)....ráda jsem Tě potkala:-)

      Vymazat
  6. Vcera v noci jsem, na Jitcino doporuceni, precetla tvuj blog na jeden zatah. Je to tak navykovy cteni, ze kdybys psala jeste vic, vidim tu zenskou se psem ve vlastni loznici. Diky za inspiraci!

    OdpovědětVymazat
  7. Lído, jsi úžasná, opravdu krásný a pro mě neskutečný výkon! Velká gratulace, nemám slov. Už při našem prvním setkání na Šutru jsem tušil, že jsi neskutečná bojovnice, ale tohle bere dech, asi nejen mě. Přeji ti, aby se ti dařilo, už žádná psychická bída, ale jen úsměv na tváři! :-) Petr

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Petře dekuju! Doufam, že Ti vyšly Tvé letni švýcarské plány:-) a těšim se zase někde na viděnou!

      Vymazat
  8. Opravdu úžasný výkon - jsi borec! Gratulace!
    R.

    OdpovědětVymazat