úterý 26. srpna 2014

Jak jsem přelezla všechny masivy okolo Grenoblu :-)

Je sobota 15 hodin odpoledne a už jsem 31 hodin na trase závodu UT4M (168km/9700m+). Právě mám za sebou téměř 9 hodin prudkého stoupání na třetí, belledonský masiv, technické úseky, suť a kamení, poslední kus cesty na Grand Colon mi kameny ujíždějí pod nohama a jejich ostré hrany cítím na ploskách na oblepených puchýřích. Poslední krok a ocitám se na vrcholu, kde se zas začíná klesat. Lehnu si do těch pár metrů měkké trávy, co tu kolem roste a rozbrečím se. Vůbec nevím proč a vůbec to neumím zastavit. Možná  strachem, že tenhle závod bude nad mé síly, možná vyčerpáním. Předbíhá nás český horolezec-běžec-biker Pavel z kratší 85km tratě, která odstartovala před 5 hodinami a podává tabletu Enervitu a kofeinovou žvýkačku. Povzbudivá slova a běží dál....pajdám taky, nevím, jak dlouho to bude trvat na další časovou bariéru, neboť neznám terén, který následuje......













Je neděle ráno, něco po osmé hodině. Jsem asi na 155.kilometru a mám nastoupaných téměř všech 10000metrů na 4 alpských masivech Vercorsu, Tailleferu, Belledonu a Chartreuse, které se tyčí kolem Grenoblu. Do cíle zbývá asi 15 kilometrů. Na kopci Rachais, ze kterého vede už jen zpevněná cesta dolů nebo po rovině až do cíle, sedí předposlední skupina dobrovolníků, mladí francouzští kluci. Usmívají se, snad radost z toho, že se konečně rozednilo a čeká nás všechny krásné slunečné ráno. "Vybrali jste si na noc pěkné místo s výhledem, kluci..." kývám směrem k bíle zářivému Mt.Blancu třpytícímu se za jejich zády. Teď už vím, že tenhle závod dokončím. Nic už mne nemůže zastavit. Po noci, kterou se mi táhly 6 hodin halucinace a kdy jsem přestala na pár posledních hodin před rozedněním rozlišovat mezi reálným a iluzorním, přichází spolu se sluníčkem ohromná úleva. A taky radost, že mám  dvě hodiny rezervy na limit. Začíná mne jen trochu mrzet, že jsem poslední jednoduchý noční úsek v blátivé cestě tak blbě prokaučovala a propadla se až na samý chvost závodního pole těch, co se udrželi na trati. Napadá mne, že bych se mohla trochu polepšit a rozbíhám se. První závodník za chvíli mizí za mými zády....pomalu dobíhám dalšího...běží mi myšlenky....Co kdybys předvedla, že taky něco umíš? Pamatuješ TDS? Jsi holka zpevněných cest a závěry Ti jdou, tak do toho. Další....začínám upadat do zvláštní euforie lovce, Vláďa mne ze zadu brzdí a směje se mi: "Nech si to až do cíle, neunavuj se zbytečně, bude horko..."....nechci ho slyšet. Zaříznu ještě toho před sebou, Babičáci by ze mne měli radost....když nějakého závodníka předběhnu, Vláďa má za úkol se mu podívat na barvu čísla: Když je žluté, je to stomílař, je-li modré, je to ten z poleviční trati, takže ten se do soupeření nepočítá......potěší ale taky.  "Pojď kámo, tohle mne fakt baví, dala jsem ti fóra v noci, ale teď seš můj!"...Působí to trochu směšně, protože v téhle části závodu už vpodstatě běžíme jen já a Vláďa....Ti, co nejsou v cíli, už v zásadě jen chodí. .....a já létám, já se vznáším, zvedám nohy, jsem jiná, jako nová, jako v transu.....už asi po 300kráté za závod slyším Bravo a Bon courage!...Francouzi jsou úžasní fanoušci a před půl jedenáctou vbíháme do parku Mistral, kde je cílová brána. Za sebou nechávám za posledních 18km 38 mužů a jednu ženu z obou kategorií.....Říkám Vláďovi: "Pojď, rozdáme si to, kdo bude první....a začínám sprintovat...posledních impozantních 100 metrů závodím se svým spolupoutníkem, se kterým jsem strávila 50 a půl hodiny na trati a občerstvovačkách a nasazuju do toho finiše všechnou, stejně jako on. Každý z nás chce vyhrát....cílový koberec ale probíháme nakonec nachlup stejně za 50:29. V cíli se vítám s organizátorem, se kterým jsem se seznámila na občerstvovačce ve Vifu a on mi se širokým úsměvem gratuluje.....dokázala jsem to! Jasně, nahrálo mi dobré počasí a možná i trochu lehčí trať než loni, ale patřím mezi 32 žen, které to v prvním a druhém ročníku zvládly. Protla jsem limit. Mám za sebou první stomílovku, stomílovku, ve které závodníci dosahují výrazně horších časů než na UTMB. Prolomila jsem dokonce prokletí koeficientu DVĚ, to znamená, že bývám v cílech za 2x delší čas než mezinárodní vítěz:-))).....

A teď hezky zpátky na start, abych vám vylíčila pár zážitků ze samotné trasy a přestala se tady dojímat nad svým prvním 100mile race.....
Start byl oproti UTMB velmi komorní, dokonce se 4minutovým zpožděním, kdo by taky ve Francii začínal včas, že? Kluky na startu jsem pobavila rtěnkou od Sisley, moc hezký jemně malinový odstín, jen jsem ji ztratila někde na konci prvního masivu, bylo vedro a často jsem si potřebovala ulevit od rozpraskaných rtů. Naštěstí jsem neztratila o mnoho cennější velkou tubu jelenního loje, který mi poradila Kristý proti odřeninám a milá Katka lekárnice ho i s vazelínou donesla den před odjezdem do práce. Kdyby holky tušily, jakou službu mi tím udělaly! Já kretén totiž nemohu být nikdy na žádný závod pečlivě připravená. Tentokrát jsem nestihla v Praze zakoupit zvolené boty a tak jsem musela Cascadie od Brookse (doporučení šampionky) dokupovat den před závodem v místním šopu. Dokoupila jsem k nim i prstové ponožky (doporučení od Kristý), ale ty mi Sam na večeři vymluvil, že jsou moc nové. Jenže mezitím jsem si všechny své ostatní ponožky nechala poslat do pytle na 85. a 125. kilometr. Nějak jsem se spletla a zapomněla, že možná by jedny měly zůstat na nohách nebo v batohu jako náhradní. Tudíž kromě těch prstových jsem už našla jen jedny zimní tlustý od Salomon a ty si s trochou pochybností k nadstávajícím 25ti stupním obula do zcela nových bot. Na třicátým kilometru už jsem nemohla sama před sebou nic zastírat. Tvořily se půchýře. Začala jsem je zuřivě mazat každou občerstvovačku. Trochu jsem tím zdržovala, ale zas běžet dalších 135km po popraskaných puchýřích jsem halt nechtěla. A co se stalo? To pečlivý další mazání mne fakt podrželo. Normálně mi žádnej z těch puchýřů na prstech nepuknul! Na sedmdesátým jsem si je tedy ještě nechala oblepit leukoplastípochybným zdravotníkem, ale myslím, že nakonec jsem pochopila, že si je raději oblepím sama, ať jen dodá materiál....přihodila jsem ještě pár svých compeedů a div se světe, jak Cascadie, tak potom Salomony mne donesly bez popraskaných bublin do cíle.

Další menší krize přišla po 55 kilometrech. Při stoupání do druhého masivu mi začalo být špatně. Dost brzo, pomyslela jsem si a nacpala do sebe s nechutí druhý vajíčko (Honzův recept na úspěch). Přestože jsem neměla chuť vůbec na nic, narvala jsem do sebe na občerstvovačce ve Vifu s hnusem pár plátků sušené šunky. Tam jsem zároveň potkala Sama, bylo mu taky špatně. Na rozdíl ode mne se však nechoval zodpovědně podle Honzových rad a nic do sebe nenacpal. Odcházel s tím, že jídlo nemůže pozřít. Taky jsem nemohla, ale nechala jsem se obskakovat organizátorem, který mi přinesl čaj, polévku a navrch to dotáhla ještě pár pomeranči. Řekla jsem si, že když tak vrhnu a nebo se to brzo poddá. Vláďa tomu moc nevěřil. Myslím, že pochyboval, že bych mohla s puchýři a nevolností byť jen vylézt na třetí masiv.....na další občerstvovačce jsem potkala znovu Sama, stále mu bylo špatně a stále nic nejedl. Já se pokusila nahodit dovnitř další šunku. Pohled na mne by asi znechutil nejednoho gurmána, jako bych jedla živé slimáky, ale vzpomněla jsem si na rady Pavlíny a kamarádů a prostě se zapřela......na další občerstvovačce už jsem Sama nepotkala, protože utekl někam dopředu a šunku už jsem nemohla ani vidět. Přeochotní dobrovolníci se mne ptali, co chci jíst. Musela jsem vypadat jak dement, neboť jsem jim odpovídala: "Nevím, nechte mi čas, já se rozmyslím." pak jsem zírala na ta rozmanitá jídla  a nakonec si otevřela vlastní krabičku se sušenkama. Slečna se ptala, proč beru vlastní zásoby, když je tu toho plno. S přiblblým pohledem jí říkám: "Protože tyhle já znám."

Přestalo mi být špatně, myslím, že to bylo zimou. Zimě jsem tedy vděčná a zároveň se blíží sestup z druhého masivu. Těším se na něj, konečně klesání. Vláďa mne varuje, prý to bude hodně příkré. No a co?...A bylo. K zemi jsem šla 6krát. Pokaždý stejnej podkluz na kamenité drti, mokrých šutrech a mokré hlíně. Neviděla jsem kromě dvou perfektních běžců nikoho, kdo by tam neujel. Bohužel to trvalo cca 6 kilometrů a ten sešup prostě neměl konce. S láskou jsem vzpomínala na bahno na CCC. Tohle bylo ještě horší, jelo to jak máslo. Na konci nás ovšem čekala převlékárna v půlce trati a já se na nové ponožky těšila jak věřící na ráj. Převlekla jsem se komplet celá a dělala, že mazání jelením lojem na všech místech mého těla v místnosti plné chlapů je ta nejpřirozenější věc na světě a že je mi šumafuk, co si o tom, kdo myslí. Další odřeniny jsem si nemohla dovolit. Pak chvilka natáhnutí na lože, ale nemohla jsem zabrat.

V 6 hodin ráno jsme se vydali stoupat na belledonský masiv. Prvních 8,7 km převýšení 1700 metrů, plazila jsem se jak troska a místy se ptala sama sebe, proč se nepřihlásím raději na nějaký běžecký a ne horolezecký závod. Kam s hůlkama, když se musíte vytáhnout za lano rukama? Chlapík dobrovolník mne ujišťuje, že za chvíli bude "plateau"....Plošina, ptám se? Opravdu plošina? Chtěla bych ho za tu dobrou zprávu obejmout, ještě, že jsem to neudělala, samozřejmě kecal. Kecali tam koneckonců všichni. Jeden mi vyprávěl na cestě plné nekončících ostrých kamenů, že za chvilku přijde louka, asi nechápal význam českého slova louka, protože tam sice rostla kolem tráva, ale kamenů tam tále bylo víc než té trávy.......se vzdáleností to mají francouzi na UT4M horší než Olaf. 3 km do občerstvovačky znamená 5 km do občerstvovačky....ale než tohle pochopíte, že to tak je bez výjimky, je už zpravidla závod u konce......
Za prvním vrcholem z 3.masivu nás začali předbíhat vítězové a vítězky z poloviční trati. Jestli jsem si předtím myslela, že po belladonských masivu se vzhledem k šutrům nedá bez holí ani chodit, natož běhat, musela jsem svůj názor při pohledu na tyhle borce značně poupravit. Pozorovat jejich běh znamenalo zůstat s otevřenou pusou přikován na místě a zapomenout na všechny své útrapy. A nejen, že ti frajeři po těch rozeklaných ostrých šutrech skákali, oni byli navíc tak zdvořilí, že když jste jim ustoupila z cesty, protože mezitím jste si mohla promyslet, kam zapíchnout hůlku, oni ještě poděkovali a povzbudili vás slovem Bravo, Bon Chance....neuvěřitelné...kluci, co bojovali o vítězství se chovali slušně k pomalým "nýmandům". Tady by vás ještě seřvali, že jste se neodsunuli při jejich předběhu dost daleko (nemyslím tím borce jako jsou Radek nebo Jirka). Holky tam byly krásný, copatý, svalnatý a opálený, prostě jak z obálky sport illustrated...všichni závodníci z kratší tratě nesmírně ohleduplní....úplně jiní než na Eigeru, kde byli nervozní, když jste je nepustili dost rychle.

Už se tady rozepisuju nějak dlouho, takže vás ušetřím dalšího postupu a půjdu rovnou k druhé noci, protože ta pro mne asi navždy zůstane neuvěřitelnou zážitkovou zkušeností. Bohužel ani na 125.km na druhé převlékárně se mi nepodařilo usnout. Ztratili jsme tam sice přes hodinu času, (budu muset příště ten pobyt na ravitaillement zracionalizovat), ale nepodařilo se mi zamhouřit ani oko. Při stoupání do 4.masivu mne toto manko dostihlo už před půlnocí. Začala jsem vidět místo bílých kamenů na cestě mozarelu, maxipsa Fíka, hlavu bílého koně Lukáše, místo pařezů přikrčenou lišku a bohužel jsem i začala usínat za chůze, přičemž se mi zdál sen, že jsem jinou běžkyní a běžím jiný závod.....výjimečně jsem se probírala u nebezpečnějších techničtějších úseků, ale v této fázi jich moc nebylo, takže jsem spala a snila téměř permanentně. Dostoupali jsme prokřehlí do malé horské chaty, kdy byla další kontrola. Pohled na spoluběžce kolem byl nelákavý. Chlapi tam spali s hlavama na stole, Vláďa mezi ně taky hodil hlavu a mně bylo líto tamnější sympatické dobrovolnice, která se v té společnosti musela cítit opuštěně a nevábně, tak jsem si s ní povídala. Dozvěděla jsem se pár info o dalším postupu a zdejší hoře a docela se nadlabala dobrých pomerančů a sladké polévky, jen ten spánkový deficit jsem nestačila napravit. Docela mi společnost bodla, neboť Vladimír už na počátku na trati zahlásil, že k stomílovce má respekt a na té, že se nemluví, tak jsem neměla s kým, než s dobrovolníky poklábosit. Vůbec závodníci kolem začali být zaražení a přestali komunikovat. Když jsem vyšla z téhle chaty, přišlo na mne spaní. Začala jsem si zpívat české dětské písničky typu Marjánko, Marjánko má, abych neusnula a nespadla ze srázu, ale brzy jsem pochopila, že to nepomůže, nýbrž přitíží. Vzápětí jsem se tedy svým vidinám poddala. Sníh, zámky, domy se sloupy. Pak technickej krpál, takže mne adrenalin vzbudil, nahoře na čtvrtém kopci zářil osvětlený Grenoble. Impozantní pohled. Proláklina, která děsí a vítr, který nepříjemně odfukuje energii. Cesta z hory končila nekonečnou blátivou cestou na předposlední kontrolu před posledním kopcem nižším než je Lysá, takže vlastně už jen lehká trasa. Ale tady jsem se rozjela úplně. Nic si nepamatuju jen svítání a ženu se psem, která mne provázela až dokonce do svítání. Bohužel nebyla živá. Cítila jsem se jak schizofrenik a stále se ptala Vladimíra, zda ji také vidí a zda vidí tuhle vesnici a tyhle auta....nic z toho neviděl. Jen mi pak vyprávěl, že jsem dělala nelogiské věci. Třeba si sedala na cestu a hledala kapesníček, pak zas nevěděla, co hledám a tak....předešel nás i pajdavej. Předešel nás prostě každej, kdo tam ještě zbyl.....a jak to skončilo? To si přečtěte na začátku.....z toho, co si pamatuju, si pamatuju, že jsem se strašně bála o limit, vizualizovala si Martina Fojtíka, jak dobíhá hrdině do cíle Andory přesně v limitu, opakovala si slova Pavlíny z posledního společného výběhu, že to prostě musím dát, protože neexistuje jiná cesta atd.......všechny tyhle vizualizace mi přinášely úlevu stejně tak jako vaše povzbuzení před závodem, které jsem si vybavovala na trati, zprávy od Jitky, Kristý i ostatních, které mi chodily, určitě Vladimírova podpora, i když byla tak tichá, ale byla stálá. beze mne by možná skončil někde o 2-3 hod dřív.......Grenoble byl parádní závod, trať byla místy krásná, místy překrásná, jindy fádní a bez zajímavostí, ale celkově organizačně parádně zvládnutá s partou neuvěřitelně ochotných, usměvavých a milých dobrovolníků a já jsem šťastná, že jsem se snad i trochu odrazila do lepších časů. Protože teď jsem fakt pyšná, že jsem tenhle závod dala i za té psychické bídy, kterou jsem si v tomhle roce v osobním životě vytvořila a která mne stála výkony na úpadku.....takže Dušane a spol. díky za podporu a fandění a ať už nám vrátěj naši starou dobrou rozvleklou dejlimajl, abych nemusela psát sem do svýho osobního skladu:-))

neděle 1. září 2013

TDS 2013

Když jsem loni po roce a dvou měsících běhání dokončila CCC ultratrail, rozhodla jsem se pokračovat ve svém cíli dál a postupně zdolat všechny tři závody UTMB. Tentokrát byl na řadě závod TDS, 119km s parametry 7250m převýšení pozitivního a zhruba stejně tak negativního. Slyšela jsem sice, že se jedná o závod více technický (a s těžkými pasážemi) než běžecký, ale logicky stál jako další v řadě, tak jsem se do přípravy pustila. Jako první jsem po CCC zkusila 5 BV, vzápětí Pražskou stovku, všechno včetně bloudění kolem 130 až 137km, krize sice byly, ale v zásadě na ně člověk rychle zapomněl a tak nějak začal doufat, že by to možná na TDS mohlo jít. Luberda mi nejdřív sliboval specifický alpský trénink, kterým mne vystrašil člen čs.tisícovky, ale pak se bohužel (bohudík) na jedné stovce zamiloval do krásné Zdenky a přestal běhat. Bez běžeckého rádce a kamaráda získal můj "specifický alpský trénink" bohužel trhliny a já uvízla s přípravou na placatém maratonu ve Vidni. Posedlost dát tak slušnej osobák "čímvíctímlíp" pod čtyři mi sebrala čas na kopce a zbytečně mne zdržela. Na Lazovce zas nic extra ostrého nebylo, ŠUTR a Silva taky žádné extra krpály nepředstavovali a tak jsem zkraje července doháněla aspoň trochu tu a tam Krkonoš a různá podhůří, značně nesystematicky a bohužel ještě oslabená vnitřní rozpolceností v osobním životě, takže ani spánek nebyl nikterak systematický. Tu a tam 4 hodiny a ráno pak dvacka ve velké únavě a malé rychlosti. Lavaredo z rodinných důvodů uvízlo a při stěhování jsem si vymkla kotník. Suma sumárum nic moc. Až Hostýnská osma mne povzbudila tím, že kotník v terénu jakžtakž držel. Vyrazili jsme tedy v neděli do Chamonix trochu se aklimatizovat na výšky a děj se vůle boží. 



Na start jsme vyrazily společně s Monikou, záhy potkáváme Michaela a Kristýnu a Katku s Petrem i dalších pár členů české výpravy a doufáme, že si nás chvíli před startem nevyberou všudypřítomní komisaři ke kontrole povinné výbavy, jelikož nacpané batohy naznačují, že dostat zas všechny věci zpět na své místo by byl úkol věru nadlidský. Do startu zbývá už jen několik minut, když Kristý pronese památnou větu: "Lído, teď tady zúročíme své tréninky z Krčáku!" Ta absurdita situace nás tak rozesmála, že nám začaly téct slzy a s úsměvem a nadhledem jde jak všichni víme všechno líp:-). Čekal nás závod s profilem dvě třetiny trasy nad 2 tisíce metrů, krpály nahoru dolů terénem, který jsme možná tu a tam zahlédly na 5BV a věděly jsme už, že ve výšce 2600m dýcháme poněkud těžce a hýbáme se poněkud rozvláčně. Vyrazili jsme (my čeští závodníci) za zvuku nějaké nové UTMB písně, kterou jsem ještě neslyšela, doprovázeni helikoptérou nad hlavami a potili se v davu 1500dalších adeptů na finishera. Postupně jsme se ztratili jeden druhému v davu, abychom se zas na trase znovu s některými potkali a prožili jedno úžasné a namáhavé dobrodružství. 

Začátek trasy představoval stoupání z 1200m+ do 2400m+ rozložených na 11km, pak se trochu seběhlo a vzápětí stoupalo na 5km přes 600metrů. Dav oproštěn o elitní běžce vepředu ovšem způsoboval zácpy a tempo se prostě udržovalo podle ostatních. Až na 20.kilometru se začal špalír rozpadat a běželo se dlouhým úsekem zhruba 16km mezi krásnými scenériemi po technicky nenáročné cestě, tu a tam sice bažinka, kamarád Petr, který mne doběhl na cca 4.km a víceméně se většinu trasy držel se mnou, se zde trochu rozsekal, leginy se mu nalepily na rozbité krvavé koleno, ale co se dalo dělat, byl to začátek, muselo se dál. Počasí ideální, předpověď povzbuzující, dokonce jem se držela jen kousek za rychlou Monikou a Kristýnou, stoupalo i klesalo se krásně, plni sil jsme dorazili na francouzské hranice a naklesali do Bourgu, kde nás měl čekat podle Vládi kopec nejtěžší a nejdelší: Col de la Forclaz. Začíná na 800metrech nad mořem a končí po 11km ve výšce 2567metrů. Vláďa, který mne běžecky zná a který dal TDS v bahně a za sněhu vloni, mi řekl, že když dám tenhle kopec, budu mít vyhráno a dám závod celý. Touto myšlenkou jsem se živila naivně celý výstup, po cestě jsme potkávali běžce, kteří se vraceli a závod vzdávali, nakonec jich nedoběhla téměř třetina neboli 400kusů, hodně jsem se divila, neboť tenhle kopec mi nebyl nikterak nepříjemný. Měla jsem sil dost a za sebou zanechávala různé běžce, usedající v malátném stavu kolem cesty a snažící se nějak odpočinout před dalším stoupáním. Nakonec usedl i Petr, že mu není dobře a já pyšně stoupala dál, aby mne později má malá pokora dostala tam, kam má: na prdel. 


V posledním úseku kopce se začalo stmívat, přepadl mne chlad, rychle jem oblékla všechno, co jsem měla, nasadila čelovku a stoupala dál, kolem mne občas někdo zvracel, tak jsem raději snědla s nechutí nějaké zásoby s sebou zabaleného jídla, a předešla tak energetickému deficitu, ale kromě nepříjemného chladu jem se cítila skvěle. Říkala jem si: Co všichni měli, v tomhle počasí je to jednodušší trať než céčka! To loni s tím bahnem, to byla jiná! Tenhle kopec mne má jako zničit, jo? No tak to určitě! Vláďa měl pravdu: Jen čtyři kopce a něco mezi tím......oooó já bláhová, jak jsem se mýlila! 62tým kilometrem teprve všechno začalo!! Druhá půlka byla mnohem těžší! 

Rychle jsem se odčekovala na vrcholu a zařadila se do špalíru lidí připravených na prudké klesání. Trochu mne mátlo, že tam postává kolem dokola hodně závodníků, kterým se nějak nechtělo z místa, ale rozhodla jsem se, že na Petra počkám dole, na noční převlékárně v Cormet Roselendu, kam jsme si mohli nechat poslat pytle s převlečením a jídlem. Už pohled dolů na čelovky prudce spadající pode mne nevěstil nic dobrého, abych se vzápětí přesvědčila, co to je za radůstku lézt po 62kilometrech feraty. Kameny byly tak velké a daleko od sebe s prudkými propady, že bylo nutné přidržovat se lana, kterým závodníci nepřehledně škubali ze strany na stranu podle toho, jak kdo klesal a padal. Na tomto úseku zhruba 2km dlouhém jsem upadla 4x. Jednou na mne upadl asi stokilový němec nade mnou a ostatní závodníci se i nadále tak nějak nenechávali přesvědčit, aby udržovali rozestupy, už jsem byla zoufalá a strachy bez sebe a stále opakovala třemi jazyky, ať si proboha udržujou distanci a nelepí se. Bylo to hrůzný, jakmile spadl jeden, kopl toho druhého, byla jsem stále na zemi, se slovy doprdele to asi nepůsobilo příliš elegantně, ale většinou se ostatní optali, zda jsem v pořádku, jojo, tout va bien, ale nelepte se proboha. Myslím, že tady jsem se po čtyřech pádech a znovuponičeném kotníku tak psychicky rozložila, že mi trvalo další třetinu závodu dát se do kupy. Div, že to přežily ty karbonový hůlky, Petr na jiném místě o jednu přišel a téměř polovinu závodu pak musel vydržet jen s jednou. Vzpomínala jsem na loňské účastníky a obdivovala je, že to v tom blátě přežili! Nikdy bych tenhle úsek nebyla schopna v jejich počasí dát. Monika mi později na pokoji vyprávěla, že jeli tehdá po zadku a lano bylo namočené v bahně, které ve velkém lítalo kolem. Díky noční tmě jsem netušila, jak bude feratový úsek dlouhý a bolavá jen doufala, že se dohrabu na 66.km na občerstvovačku. Poslední dva km se daly kupodivu běžet kolem potoka a tak jsem dorazila udýchaná na čekpoint, že mi chlapík po mém dotazu na umístění toalet přiřadil asistenta, který mne k nim dovedl a následně pro mne i vyzvedl můj předem zaslaný pytel. Konverzace probíhala asi následným způsobem: Pane, kde jsou toalety? Madam, to jsou ty červené domečky vzadu za zástěnou, kam se dostanete, když to obejdete....Pane, jaké červené domečky, já nechci červené domečky, já potřebuju to místo, kde se umývají ruce, rozumíte? Přemýšlela jsem nad tím, jak nás francouzštinář učil, že dáma nežádá o toaletu, ale o místo na umytí rukou. Vypadala jsem zoufale a zamazaně. Volala jsem Vláďovi, že pěkně mlžil, když říkal "krátký úsek kamení, kde se přidržíš lana" a že jestli tam bude ještě nějaké lano,tak ať mi proboha řekne pravdu, protože pak dál nejdu. "Nebude tam už žádné lano," zněla uklidňující odpověď. Vyčerpaná a potlučená jsem se převlekla do dvou vrstev ovce, navlékla vlněné ponožky a jala se posílit polévkou s roztopeným sýrem. S množstvím sýra jsem to asi řádně přehnala, ať mám dost energie, řekla jsem si a zapila to guaranou. Udělalo se mi špatně a s rozbouřeným žaludkem jsem se spolu s Petrem vydala na trať. Do další občerstvovačky to znamenalo dva prudké kopce nahoru dolů a 19km. Někdy nešlo úplně přesně rozpoznat, zda to na obzoru přede mnou jsou hvězdy nebo čelovky. Na každý pád nádherný velký vůz osvětloval alpskou oblohu. Přemýšlela jsem o svým životě a bylo mi špatně. Asi po dvou hodinách se žaludek umoudřil a já se smířila i s tím, že když jsem nevymyslela nic doteď, nevymyslím nic ani během závodu a budu muset svým rozpolceným myšlenkám a těžké hlavě dát trochu víc času. Ne, jeden trail na to evidentně nestačí a stačit nebude..... Col Est dal znovu zabrat mým strachům z uklouznutí, zase úseky pro horolezce, naštěstí jich bylo mnohem míň, ale začalo se ozývat levé koleno. Do Col du Joly jsem vběhla docela kupodivu docela ready konverzuje po cestě s jedním milým francouzem. Rychlá výměna baterek v čelovce a vyběhnout, dokud je cesta široká. Po cestě nouze a potřeba na toaletu, vypnout čelovku, necítím se zrovna jako dáma, tak aspoň odcházím kus z trasy, ať jsem alespoň kouskem za člověka. Předbíhá mne v dáli spousta čelovek, budu je muset dohnat a máknout. Lesem se dá docela místy běžet a dole v Les Contamines už svítá a já běžím a potkávám Petra a tak běžíme indiálnskou chůzí spolu, až kousek před Contamines narážíme na Vláďu, který už na mne čeká a fotí nás a přinesl mi na jedno ze dvou povolených míst asistence moje oblíbené makronky z cukrárny v Chamonix, jenže do jedné kousnu a je mi blbě, takže je zklamaně odevzdávám, kávu jakbysmet a jen láhev coly beru s sebou. Mám velikou radost, že potkáváme Kristý, o které jsem si myslela, že to už zabalila, protože jí bylo velmi špatně, musela hodinu a kus zůstat na místě a chce to teď s námi zkusit dál. Vláďa nás fotí, říká: Už to bude jen jeden kopec, takové "příjemné stoupání po louce"....bože, tahle věta se s Kristý stane naší rozesmívací formulí do dalších dnů....když jsme totiž zahlédly příjemné stoupání po louce, zatočila se nám hlava. Col de Tricot. Nikdy jméno tohohle krpálu nezapomenu! Had lidí se vine až nahoru k roztleskávačkám kontrolorkám a má tak 3km a 700m převýšení, možná kecám, ale v životě jsem si tak nemákla. Bolí kolena, stoupám jen pravou nohou, levá bolí, protože kroky se musí dělat vysoké, kameny nekonečné. Sedáme si s Kristý ve dvou třetinách v jedné zatáčce s tím, že závodníky za námi nebudeme zdržovat a oni se pak po našem vzoru usazují o zatáčku výš naprosto grogy. Smějeme se. Kristý, říkám, Olaf psal, že letos jede do Chamonix z Česka elita....slovo elita vyvolalo salvu smíchu, jsme to ale chcípáci, proklínáme Vláďu a jeho "příjemné stoupání po louce", z posledních sil se vyškrábeme na vrchol a já se kontrolorek ptám, zda je to poslední kopec. OUI, OUI, říkají, lhářky, lačně se s Kristý vrháme z kopce dolů a utíkáme Peťovi a Markovi, které už do konce nepotkáme. Cestou probíráme svý životy, docela makáme, sluníčko začíná pražit, svlékáme se, zase prudké úseky, Kristýna je evidentně o dost lepší, říkám jí, nečekej na mne, máš seběhy rychlejší, ale ona se kochá a já makám a žvaníme a makáme až narážíme na úžasnej visutej most, přemlouváme nějakého závodníka, ať nás spolu vyfotí, stejně žádný spešl místo netrhne, tak ho ani nezdržíme, stále se smějeme, nálada výborná, ale už jsou tu zas kopce, naštěstí poslední dva, úroveň nic moc hrozná, jde to a posledních třináct km to už Kristý rozbíhá a já se pokouším jí na prudkém 5 km klesání stačit a naflákám si zas drsně, naštěstí hůlka vydržela. Pouštím Kristý, nechci se rozmlátit na "zaseferatech", merde! A konečně asfalt a pode mnou Les Houches, nabírám taky rychlost, odčekuju se, celé městečko fandí, chce se mi brečet,... Přidej, píše Vláďa, a budeš v cíli do jedné. Tedy přidávám a běžím, jako jediná, všichni už jdou, předbíhám podle výsledků 26 chlapů, někteří se se mnou dávají do řeči, říkám, chci to stihnout do čtvrt na dvě, je to fajn, zase mám sílu, jak tam nejsou ty podělaný kopce, ale rovinka nebo zvlnění, jde to dobře. A už jsem v Chamonix. A tady v Chamonix je to už o nádherné a dojemné cestě za sebepřekonáním, za štěstím, za tím, že člověk touží,... kolem je spousta závodníků, co odcházejí z registrace na UTMB a křičí a povzbuzují, každý na mne volá jménem a křičí Bravo a já si najednou připadám jako strašně skvělá běžkyně, kterou tedy rozhodně nejsem, ale tady se nepozná, že jsem lemra, mám slzy v očích a každému odpovídám Merci a kde si nejsem jistá, tam už lidi ukazují "tout droit", furt rovně, lidi křičí ze zahrádek, na kterých zrovna obědvají, Bravo! a blížím se ke koberci a oblouku a rozbíhám finish co nejrychleji, vždyť toho běhu zas tak moc nebylo a Vláďa mi pak říká: tak já jsem se snažil najít nej místa na fotky a pak jsem stihl jen jednu, jak jsi byla rychlá... a už je tam Kristý a fotíme se spolu a s finisherskou vestičkou u oblouku a přichází Michael a Jakub a Zbyněk a všichni se smějeme a to je takovej prostě šťastnej konec....a říkám Kristý, hele, to dáme za rok to UTMB, ne? A Kristý říká: No jasně, my elita lemry, to je jasný....a pak jdeme s Mončou na večeři a lebedíme si a pak si dám dvojku bílého a jak jsem asi trochu načatá, tak mne to skolí a spím jedenáct hodin....no a největším výkonem je stejně řízení druhý den do Prahy.....jo a nemám dnes kotníky a kolena, fachaly až do soboty v poledne a teď už se mi nechce ani ze schodů vyvenčit psa. Taková jsem elita:-)) A Natálce jsem koupila čokoládovou medaili s logem závodu a ona se ptá, Mami, kolikátá jsi byla? a já hrdě říkám 729tá a ona: To je dost vzadu, ne? A já: To je v půlce:-)))).....Bylo to náročný a kdybych věděla, co mne čeká, nešla bych do toho a stejně jsem ráda, že jsem do toho šla, protože jsem to nevěděla. A i když ve spoustě věcí momentálně tápu, jedno vím jistě, tohle fakt nikdy nezapomenu!

Původní komentáře z dailymile:


  •  Great Performance:
    Doják. Jsi Borka!
    5 months ago 
  • Pavel M.
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    Lído, krásný čtení, díky. A gratuluju. A trochu závidím, ale jen trošičku ;)
    5 months ago 
  • Vitek K.
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    Inspirace největší! :-)
    5 months ago 
  • Pavel B.
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    Lído, já tě snad miluju. Jako běžkyni, i jako spisovatelku!
    5 months ago 
  • Denisa
    Great Performance
     Great Performance:
    jsi prostě neskutečná! Nikdy nepřestanu obdivovat Tvoji vůli tohle dávat. Z fotek na UTMB si člověk trochu dokáže představit co jste museli zvládnout, ale určitě realita musela být mnohem náročnější.
    5 months ago 
  • Denisa

    Strašně Ti fandím a doufám, že příští rok budeme číst zápisek z UTMB! P.S. Dneska na Werunprague jsem viděla holčinu s finišerkou vestou a náramkem z TDS a vzpomněla si na Tebe znovu.
    5 months ago • Like
  • Ondrej S.
    Congrats
     Congrats:
    Nadherny zazitek,co ti nikdo nevezme. Takhle z popisu to nevypada tak hrozne. Dojemny zaver!
    5 months ago 
  • Michal B.

    Jsi nejlepší. Gratuluju.
    5 months ago • Like • 1 person
  • Kristyna

    Merci merci merciiiii beaucoup!!!!!!!
    5 months ago • Like • 1 person
  • Pavel F.
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    Lído nádhera, zážitek i popis, moc gratuluju, za rok to je jasný UTMB
    5 months ago 
  • Klarka J.

    Skvělý, gratuluju Lído!!! (a doufám, že za rok se tam s vámi podívám :))
    5 months ago • Like
  • Renata K.
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    Nádherný, jsi úžasná! Moc gratuluju.
    5 months ago 
  • Olaf

    Nádherný. Ještě jernou gratulace a trénovat ferary.
    5 months ago • Like
  • Olaf

    Trénovat feraty. :-)
    5 months ago • Like
  • Dusan K.

    Hele, ty ženská.... Co informační kanály dovolily, sledoval jsem online. Pak jsem spal a pak zase sledoval. Nemám pro to slovo, "respekt!!!!" je prostě strašně slabý. A po přečtení toho zápisku, kterej jsem vzal se zatajeným dechem, no tak to už vůbec... Jsi prostě hrozně dobrá. :-)
    5 months ago • Like
  • Dusan K.
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    A henten k tomu.
    5 months ago 
  • Dana C.
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    Moc pěkné čtení, děkuji, gratulace k zážitku a samo i k vykonu!
    5 months ago 
  • Lida F.

    Dekuju! To je od vas mile! Dekuju za podporu!!
    5 months ago • Like
  • Jirka V.

    musela to bejt obrovská dřina! Gratuluju moc.
    5 months ago • Like
  • Matej K.
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    Naprosto bombový čtení! Napínavý i se zápletkou! A výkon - z říše snů, smekám a obdivuji!!
    5 months ago 
  • Radek B.

    Moc pěkný! Ty tréninky z Krčáku jste krásně zůročili. A moc pěkně jsi to popsala. Myslím že nás tenhle závod začíná všechny lákat:)
    5 months ago • Like
  • Lida F.

    Děkuju moc!! To by bylo hezké, kdyby jste se příští rok připojili:-))
    5 months ago • Like
  • Jan P.
    Nice Job
     Nice Job:
    paradni!
    5 months ago 
  • Jitka J.

    Prima čtení na neděli :-)
    Ale že se příští rok fakt nepřipojím, tím jsem si naprosto jistá :-)
    5 months ago • Like
  • Pubi
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    To bylo teda dobrodružné čtení, něco takového člověk jen tak nezažije. Moc gratuluju, úžasný výkon!
    5 months ago 
  • Libor P.
    Nice Job
     Nice Job:
    gratuluju, asi si to taky budu muset někdy zkusit
    5 months ago 
  • Ivan S.

    nádherný čtení a velká gratulace. Máš morál jako ..., teda jinak: máš obdivuhodný morál, nepochybuji ani chvilku, že tu za rok a kousek budeme číst podobně krásné čtení o UTMB. Hodně sil na té cestě k němu.
    5 months ago • Like • 1 person
  • Zdenek B.

    Já už ti to psal jednou. Ale zopakuju to.
    Jsi HRDINA!
    A at je lip. Ja mam ted hlavu taky pekne rozpulenou a jsem na ceste to posrat podruhy, jestli vis o cem mluvim.
    5 months ago • Like
  • Lukas S.
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    Lido, jses neskutecna. Moc gratuluju a smekam!
    5 months ago 
  • Dacanka
    Congrats
     Congrats:
    Co dodat? Parádní výkon i report. Už se těším na příští rok a třetí sadu :-)
    5 months ago 
  • Jan P.
    Congrats
     Congrats:
    Jsi hustá.
    5 months ago 
  • Jitka J.
    Congrats
     Congrats:
    Mám husí kůži a zamačkávám kroupu - jsi ú-žas-ná!! Děkuju za to, že jsem si to v tom nádherným popisu mohla aspoň zlomkem prožít s tebou!
    5 months ago 
  • Anna K.
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    Jsi fakt úžasná, naprosto věřím, že dáš za rok i UTMB. A elita rozhodně jsi!
    5 months ago 
  • Micha P.
    You're an Inspiration
     You're an Inspiration:
    Milá Lído, nějak jsem teď přestal běhat jak mě bolí noha a sem na dailymile chodím jen sporadicky, ale na tebe jsem myslel a na tento zápisek se moc těšil. Jsi opravdu neskutečná bojovnice, někdy bych chtěl zažít něco podobného...
    5 months ago 
  • Lida F.

    Dekuju moc! Vy jste strasne milí! :-)
    5 months ago • Like • 1 person
  • Pavel B.

    Milí, ale pomalejší.
    5 months ago • Like • 1 person
  • Vladimir D.
    Great Performance
     Great Performance:
    Ještě jednou gratuluji. Dovoluji si jen podotknout, že kávu jsi téměř vypila, ač v ní nebylo dost mléka. A pod Col de Tricot jsou krásné louky, ne? Těch pár metrů nahoře nestojí za zmínku :)
    5 months ago 
  • Lida F.

    Vl.: Kecáš, kecáš, kecáš!;-)
    5 months ago • Unlike • 1 person